Na sobotu meteorologové předpovídali silný JV vítr a tak jsme s kamarádem modelářem vyrazili na Ranou. Silný vítr se nekonal, ale i tak to bylo pěkné.
Takhle se slaví vyhraná disciplína...Jonny Durand na závodech v Santa Cruz.
Zdraví Zbyněk
Létání není problém, když máte křídla. Jenže pro někoho může být problém mít to křídlo. Já bydlím v Irsku ve středně velkým bytě v prvním patře s malým schodištěm a ještě menším výtahem a pro mě to byl ten hlavní problém. Jak nacpat křídlo do takovýho bytu? Hlavně, když nikde okolo není nidko, u koho bych mohl tak velký křídlo v klidu přechovávat.
Uprostřed dumání nad touto myšlenkou mi Martin poradil pořídit si nějaký éro z dílny Finsterwalderu. Všechny jejich rogala mají tu výhodu, že se dají jednoduše složit do velikosti okolo 2 metrů (v závislosti na modelu). A tak netrvalo dlouho a stal jsem se šťastným majitelem Funfexu, se kterým si poletuju okolo stejně blaze jako ostatní a přitom si ho nosím domů v baťohu a skladuju pod postelí.
Pravda je, že postavení trvá trochu dýl (asi tak 20 – 25 minut), ale to jen pokud je v dvoumetrovym stavu a pořád zde existuje řada možností, jak si to více či méně urychlit. Časem stejně zjistíte, že to není velikánský rozdíl od jiných rogal a v některých případech to ani nehraje žádnou roli.
Ze začátku jsem si na něj musel trochu zvyknout, protože má menší trojúhelník, než na který jsem byl z létání na Atlasu zvyklý. Takže starty a přistání byly trochu nemotorný, což bylo ještě zesíleno nemotorností postroje s trubkama na zádech (myslím, že se tomu říká buleťák - nevím). Ale za chvíli jsem to dostal do ruky a teď si to už jen užívám.
Třeba včera jsem měl zrovna krásný odpolední polítání, který doslova vystihuje přednosti takovýho éra:
S kamarádem jsme vyrazili na pěkné místo zvané Galtees Mountains. Podle větru jsme nejdříve přijeli na nižší kopec, kde jsme se museli táhnout s věcmi z auta - přes plot a pár ostnatých drátů mezi poli - na asi půl kilometru vzdálený startovací bod. Já si hodil 23 kilový baťoh s rogalem na záda, do ruky vzal postroj s helmou a v pohodě proběhl překážkovou dráhou. Kamarád si s sebou táhnul výkonově podobný 30 kilový Airwave Calypso na rameni. Jenže se pak musel ještě jednou vracet pro postroj, takže já jsem si už za tu dobu stihnul postavit konstrukci a natáhnout plachtu. Ve finále jsme byli oba připravený vzlétnout ve stejný okamžik.
Ale bohužel zrovna vítr zeslabil na tolik, že jsme se rozhodli vyrazit na mnohem vyšší horu, kde už boční vítr ve skoro nulové rychlosti neměl žádný význam. Jéje, takže se to muselo zase sbalit. Jenže tentokrát už jen do dlouhého obalu, který si pro takové případy beru pořád s sebou, a tak jsme během chvilky hodili obě rogala kamarádovi na žebřík na jeepu. Na hoře to bylo okamžitě postavený a mohli jsme hned vystartovat do bezvětrna.
Ve včerejším sletu jsem si zkoušel udělat menší srovnání s Calypsem a zjistil jsem, že bych neměl problém s Funfexem doletět o pěknej kousek dál, než jsme si předem určili. Zatímco pro Calypso to bylo tak akorát a tak mě to hodně potěšilo. Uvědomuji si, že v tom samozřejmě může hrát roli i váha pilotů, aerodynamika ostatní výbavy a taky styl letu, takže to neberte tak moc doslova. Hlavní je, že Funfex nemá kvůli svojí snadné přenositelnosti nijak snížený výkon, jako je tomu s paraglidingem :-)
Jinak co se týče leteckých vlastností, tak se Funfex velice lehce ovládá a je tudíž vhodný jak pro začátečníky, tak i pro řádně zasvěcené. Běžně s ním létám kolem 35 km/hod. (max. jsem naměřil 46 km/h aniž bych se extra snažil), takže to sice na žádné závody není, ale dá se na tom opravdu krásně polétat.
A navíc vím, že až s ním poletím letadlem na výlet do Čech nebo kamkoliv jinam, tak díky jeho velikosti nemusím platit žádné extra peníze za nadváhu a nestandartní velikost, než jen jako kdybych s sebou vezl obyčejný surfovací prkno nebo golfový set. S tím mě napadá myšlenka, že čím víc s ním cestuju, tím víc s ním šetřím, až se mi nakonec jednou zaplatí sám :-)
No, není to báječný éro na svojí velikost?
Po chvíli googlování mi bylo jasné, že jí musím mít. Ukazálo se ale, že to nebude tak jednoduché. Kniha, vydaná v roce 1982 Jihočeským nakladatelstvím v Českých Budějovicích je občas k zapůjčení v knihovně, já jí koupil v internetovém obchodě až na Slovensku. Pravda, poštovné se rovnalo ceně knížky a to jsem ještě netušil, že místo dodání do 48 hodin na ní budu čekat dva týdny, „pretože česká pobočka mala celezávodnů dovolenku“. Knížku jsem začal číst hned cestou z pošty a přišel jsem kvůli tomu pozdě do práce-prostě jsem se začetl…Na dvou stech stranách se dočtete o počátcích závěsného létání v Čechách, o stavbě rogal podomácku a o prvních letových pokusech. Uvědomíte si, jak to dnes máme vlastně jednoduché-chcete létat, zaplatíte si kurz a létáte…Ruku na srdce, kolik z nás by dneska létalo, pokud bysme si pro prvotní poskoky museli éro postavit podle plánku doma na koleně a pak si ho ještě měli sami zalétat? Přidejte si k tomu totální nedostatek trubek a potahových materiálů a nezbývá, než před průkopníky hluboce smeknout. Při čtení o prvních úspěšných poskocích a krátkých letech se vám nepochybně vybaví všechny vaše zážitky ze seznamovacího kurzu…
Postupně se s autorem přesouváte do vyšších kopců, k létání v Tatrách, včetně sletu Chopku. Vypravíte se na útesy v Albeně a zažijete krásu tehdy neskutečných hodinových letů nad nudistickými plážemi, samozřejmě ještě v sedě (ve visu) na érech podobných Daně…A na závěr na vás dýchne atmosféra závodů v Egeru 1978 i první domácí soutěže na Rané.
Už je to nějaký pátek, co jsem získal piloťák na rogalo a vrátil se zpět do Irska.Moc jsem toho tady nestihul, ale už mám aspoň kompletní výbavu a přes poslední 3 týdny se snažím lítat, jak jen to jde. Už mám teda trochu zdejších zkušeností, a tak se o ně chci podělit s váma doma. Když jsem se učil u Martina v kurzu lítat, tak se mě pár kluků zeptalo, jestli v tom Irsku vůbec budu mít kde lítat. S malou nejistotou jsem odpověděl, že určitě ano, ale sám jsem si dokázal představit jen málo kopců, kde by se to dalo. Doufal jsem, že mi těch pár míst, o kterých jsem lehce tušil, bude na lítání na celou tu dobu tady stačit. Věděl jsem, že to s lítáním na "zeleném ostrově" právě není moc dobrý. Vždyť jsem musel čekat přes 2 roky na to, abych se ve svým volnu naučil lítat, protože mezi těmi 6-ti miliony lidí, z nichž je tu jen 40 rogalistů, není ani jeden vyučující instruktor rogala. A tak jsem se bál, že ta rogalistická chudoba bude způsobená málo vhodnými místy a tím pádem i malým zájmem mezi lidmi.
Nakonec jsem se docela mýlil. Po zaregistrování se u Irské Hanggliding & Paragliding Asociace, jsem získal přístup k online mapě vyznačující všechna místa vhodná pro lety s jejich stručným popisem. S překvapením jsem zíral na tu hromadu teček na mapě, z nichž jsem dosud stihnul spokojeně vyzkoušet tři. Takže nedostatek kopců rozhodně nemůže být příčinou problému.Jinak, ta asociace zde hraje z části podobnou úlohu jako LAA ČR a je takovým deštníkem pro příznivce obou sportů, ale hlavně pro její členy zařizuje povolení pro startování a přistávání na soukromých pozemcích místních farmářů. Ani jeden kousek země tu není neoplocenej a každý kopec nebo hora je taky soukromý pozemek. Farmáři jsou sice většinou hodně přátelský, jak je o Irech známo, a tak by s nima neměl být problém se domluvit i osobně. Jakmile však máte na helmě nálepku IHPA, mají zaručeno, že jste pojištěný a splňujete další podmínky (jako třeba i podepsání reversu) a každý vás hned nechá na pokoji. Jak jsem pochopil, IHPA je asociace řízená spíš hrstkou nadšenců v jejich volném čase a tak sice vědí, kdo má jaký křídlo, ale není to žádný přísný registr leteckých zařízení - takže nepožadujou jejich technickou prohlídku (To vysvětluje fakt, jak jsem mohl od jednoho místního koupit 7 let starý křídlo bez sériovýho čísla a nikomu to nepřišlo divný). Ale taky na vás bude IHPA požadovat dočasnou regitraci pilota, pokud si přijedete do Irska zalítat na návštěvu, která letos stojí asi 10 euro na měsíc.
Více info najdete na www.ihpa.ie.
Na svůj první zdejší let mi byla osudem vybraná hora Leinster v jihovýchodní části Irska mající kolem 650 m výškového rozdílu od startovačky k přistání. Tam jsem se setkal se zdejším ex-instruktorem, který mi vysvětlil, že ten kámen úrazu zdejší chudé rogalistiky je bohužel v nepřejícím počasí. Takový normální výcvik by se tady musel počítat na roky. Většina pilotů mi to potvrdila odkazující se na počet kolem 10-ti místních dobrých letů za rok. Ale to lítají převážně jen o víkendech. Moc jsem tomu nechtěl věřit, protože každý víkend po mém návratu z Čech byl ideální na létání.
A já se v tu dobu jezdil na kopce jen dívat se slzou v očích, protože jsem ještě neměl postroj.A jak to už bývá s Murphyho zákony zvykem, v okamžiku, kdy jsem si opatřil všechno potřebný k letu, počasí se zhoršilo na tolik,že jsem si pořádně zalítal jen jednou a další 3 lety byli jen přímý slety – jak tu tak říkají ‚
top-to-bottom‘. A to i když se domluvím s místními domorodci, kteří by to tu už měli mít tak nějak prokouklý.
Třeba naposledy, jsme se sešli na kopci asi 50 km západně od Corku – města, kde žiju. Jmenuje se Mweelin a startuje se z něho necelých 300 m nad přistávačkou. Jeden ze zdejších pilotů, se kterým jsem se domluvil na pomoci pro začátečníka a společných výletech, Rich Hudson s 25 letou praxí, to pro slabý vítr na místě vzdal, i když na netu před výjezdem z domu vypadala situace na docela dobrý polítání. Já jsem to risknul, když už jsem přijel a taky, že jako začátečník musím být rád za každý let. Tak jsem si aspoň přidal do počtu další start a po asi sedmi minutách marný snahy se udržet ve vzduchu jsem přidal i pěkný Irský přistání vedle stáda dobytka.
S tím přistáváním u dobytka a ovcí je to tu dost běžný. A jak jsem si všiml a potvrdili mi to i ostatní piloti, ty zvířata jsou docela plachý, takže jakmile se přiblížíte na výšku 10 metrů nad přistáním, tak se ovce rozutečou a vzorně vyklidí runway pro bezproblémové přistání. Ale přistání u bejků nebo volů bych si spíš rozmyslel. Mimochodem mi ještě jeden ze znamých doporučoval mít s sebou slznej plyn pro náhodný incidenty.Zatím jsem si nejlíp zalítal na místě zvaném Rossbeigh (necelý 2 hodiny cesty od Corku). Je to kopec s příkrým a hladkým svahem ve výšce asi 250 m nad mořem. Svah vlastně leze přímo z moře. Přistává se buď na pláži a nebo hned vedle na fotbalovým hřišti. Je to tam krásný a při západnějším větru tam freeflight letci
svahujou i na pískových dunách podél pláže. Při dobrém severním až severozápadním větru se dá svahovat podél kopcovitého břehu až do vzdálenosti několika desítek
kilometrů. Ovšem místy je to horší s přistáním, takže si to zatím dávají všichni kromě nováčků po nabrání dostatečné výšky a nebo padáčkáři, pro který je tam víc takových vhodných míst. Já jsem si tam nad kopcem zatím visel hodinu a vzduch byl celou tu dobu krásně hladký bez žádného propadu. Rich říká, že je to ideální místo pro začátek. V případě opačného větru od jihu je zase k dipozici druhá strana zálivu, kde jsou dokonce i vyšší hory, ale ty pojedu vyzkoušet při další příležitosti.
A taky bych nerad zapomenul na to, že zdejší piloti jsou ohromně přátelský. Původně jsem si myslel, že budou víc nedostupný, ale jakmile zjistí, že jste další človíček rozšiřující jejich řady, tak jsou z toho moc nadšený a s radostí vás vítají. Ani se není čemu divit, když jich je pár a každým rokem nepřibyde víc jak pět (a nevím kolik ubyde).
Navíc se mi líbí, jak paraglidisti a rogalisti drží po spolu. Když jsem se objevil na kopci, tak mi byli představený nejen rogálisti, ale i všichni padáčkáři právě čekající na příhondej vítr. Škoda jen, že jich bylo tolik a já si všechny nestihl zapamatovat :) Myslím si, že ta soudržnost bude hlavně tím, že jsou všichni členy jedné malé asociace, kde veškerá hromadná komunikace probíhá na společném chatu
a to dost frekventovaně. Asociace navíc pořádá různé akce jako třeba letní BBQ, takže si spolu všichni stihnou i vesele připít :) I když musím dodat, že i někteří jedinci zdejší hromádky se pravidelně snaží representovat Irsko v různých soutěžích.
Třeba letos se dva letci zúčastnili světového poháru v Larange ve Francii a skončili mezi prvními 15-ti ......... jenže od konce. Ale, když si pročítáte jejich blog detailně popisující snad každý pohyb závodníků, tak zjistíte, že tam měli kluci takovou zábavu, že jim vlastně bylo úplně jedno,na jakým místě skončili. Hlavně, že si užili hodně legrace, a to je Irům podobný :)
Prostřednictvím tohohle článku bych chtěl poděkovat Martinovi Bibkovi za rychlopředání jeho cenných zkušeností, ochotu mi pomáhat, trpělivost se mnou :) a že se mu podařilo splnit, co slíbil - že mě naučí létat dřív, než se vrátím z letní dovolené zpět do Irska. Taky bych chtěl poděkovat Karlovi Hamanovi nejen za dobrý čaj a poskytnutí zahrady na přespání v Láďovo stanu :) ale hlavně za cenné rady a pěkné a
zajímavé povídání okolo všeho, co se týká rogala, jeho konstrukce a výroby. Děkuji ;)
Letu zdar!
Jakub Belica
P.S. Pokud se vám líbily fotky na téhle stránce, potom se můžete podívat na rozrůstající se album s mými hanggliding zkušenostmi zde.
Rozbřesk se stožárkem...
UP-Cometa stavím v závětří a v 8 hodin jedním krokem startuju. Vítr se nademnou slitoval a start byl úplně zadara. Chodí to asi sto metrů nad kopec a tak si vesele poletuju. Trochu nezvyk takhle ráno...Chvílema se přidává dravec a užívá si ranní povětří. Idylka končí asi po půl hodině, kdy se do svahu začne opírat slunce a nutí mě dělat na hrazdě prostocviky. Po nějakém čase už to přestává být příjemné a tak sedám za radostného pokřiku přímo na startovačku. Přistát na startu se mi s rogalem totiž ještě nepovedlo-ono taky na Staňkovce či Rané by to nebylo úplně ono, že:-)
Prostě krásně strávený ráno, takhle začínat každý den, to by se mi líbilo:-)
Končím, jdu snídat...:-)
Dnešním dnem končí závod 2. FAI kategorie Pre-World Hang Gliding Championship 2010 v Italském Monte Cuccu. Po uletění čtyř platných kol a celkovém sečtení získaných bodů vyhrává Manfred Ruhmer z Rakouska, druhý - australan Jonny Durand a na třetím místě se umístil člen francouzkého týmu Mario Alonzi.
Vzhledem k podmínkám ale všichni končíme na poli, nejdále Rich Cizauskas na 41.km, já na 26.km.
Nad letištěm brzy začínají naskakovat chmurky a tak se pořadatelé rozhodují pro delší variantu. Z počátku jsou podmínky opravdu vynikající, postupem času se ovšem začíná prosazovat bríza a po několika zachraňování se v přízemních výškách přistávám po 2 hodinách 27 minutách nedaleko otočného bodu.
