Zima je v plném proudu a jediný krásný pohled na ní je nanejvýš z tepla domova. Přesto ve mně více jak tříměsíční pauza vzbuzovala touhu podívat na svět opět z ptačí perspektivy. Koneckonců co by to také bylo za přivítání Nového roku! Proto jsem byl od 31.12. v kontaktu s Luďkem a začali jsme plánovat společné polétání. Původně zvažovaná sobota se však tvářila všelijak, neboť na JZ kopec foukal čistý Z, ale na druhé alternativě směřující na Z byl JZ… Klasika!!! Vše se tedy posunulo na neděli 2.1. s tím, že uvidíme ráno podle větru, ale že vše hraje do karet proslulé Rané. Z toho jsem radost ale vůbec neměl. Předpověď byla nejasná, vítr měl ustávat a točit se skoro až na JZ. Navíc vzdálenost 100km, zima a představa vláčení sněhem do kopce s křídlem na rameni mi na povzbuzení nepřidávala.
foto SpeedBar: Raná
Nedělního rána jsem po shlédnutí předpovědi chtěl celou akci vzdát, ale Luděk mi ujišťoval, že to klapne a ať koukám vyrazit. Silnice byly ten den naštěstí poměrně dobře sjízdné a kolem půl dvanácté jsem zaparkoval u Skleníku. Všichni ostatní už byli na místě a někdo už měl dokonce i nahoře připravené křídlo. Sešli jsme se tu poměrně v hojném počtu. Kromě mě a Luďka dorazil i Lukáš (věrná trojice byla kompletní J), prý Petr, ale já myslel že je to Standa, „Emilovi příznivci“ – Dan a Koďas, skupinka padáčkářů a modeláři. Stále jsem nebyl z panujícího počasí nijak nadšen, ale doufal že to snad půjde. Vynesl jsem Magica nahoru, pozdravil se s přítomnými a na sáňkách (další dík na stranu Luďka J) sjel k autu pro zbytek věcí. Podruhé do kopce jsem šel jen s postrojem v batohu. Nutno podotknout že tohle padáčkářům opravdu závidím!!!
Tou dobou se nad kopcem již vozili Dan s Koďasem. Místy se sotva drželi, jindy měli zase 100m výšku. V průběhu stavění křídla mezitím odstartoval i Standopetr J, který po dlouhé pauze neriskoval a raději letěl rovnou od kopce na přistání. Byl tak ten den jediný, kdo dal „blatoucha“. Zklamaný ale rozhodně nebyl, naopak zářil radostí že to úspěšně zvládl. Další v pořadí letěl Lukáš, který start v daných podmínkách trošku podcenil, ale následně ukázal, že to umí… Když chce! Chvíli posvahoval, a pak se vydal taky na přistání. Přišla tedy řada na mě, neboť mi tam Luděk nechtěl nechávat samotného, aby mi případně se startem pomohl (já se snad uděkuji J). Místo toho tam trpělivě dál mrznul! V poslední fázi příprav jsem zjistil, že se mi nedaří „nacpat“ všechny věci do postroje tak, abych ho zapnul. Nechtěl jsem už dále zdržovat, a na kopci je zkrátka nechal, že se pro ně pak vrátím.
foto: členové kroužku přátel odvíjení na vrcholu Rané
Samotný start byl bez nejmenšího problému. Probíhal za Luďkovi asistence, za což mu nesmírně děkuji!!! Hned poté jsem otočil pravou zatáčku ke kopci a už se „vozil“. Vítr byl dostatečně silný a po trošce pendlování tam a zpátky jsem úspěšně nabíral výšku. Za chvíli jsem dosáhl 100m nad kopcem a stále sledoval Luďka čekajíce kdy se ke mně přidá. Ten však stále nestartoval. Podmínky byly opravdu dobré, nebýt té zimy, tak dokonce výborné a já stále pomaloučku ale jistě, dle informací z varia, stoupal. Uběhlo půl hodiny a Luděk stál pořád na zemi. Začínal jsem mít obavy jestli se mu něco nestalo a vyčítal si že tam jen tak poletuji díky jeho pomoci, zatímco on ještě ani neodstartoval. Vítr ještě zesílil, místy jsem se musel držet i přesně v jeho směru a hranice 250m se nezadržitelně blížila (pozn.red. zadržitelně, ale proč bych to dělal J). Říkal jsem si, že to snad ani není možné. Bylo! Můj maximální dostup toho dne se zastavil na krásných 313-ti metrech, kdy jsem se po hodině již notně promrzlý a vysílený vydal na přistání za klukama.
Chvilinku to trvalo, přeci jen má prostupnost proti větru nebyla nijak zázračná, ale povedlo se. Nad nimi jsem udělal pár 360-tek pro vytracení výšky. Můj odhad nebyl, řekněme, zcela přesný. Nad zemí jsem začal „padat jako šutr“ víc než jsem vůbec čekal a kvůli nasměrování jsem se stihl v postroji přitáhnout jen asi z 1/3. Pouštět se jednou rukou hrazdy nebylo v tu chvíli dále možné. Přistál jsem na pruhu širokém 50m lemovaném pár stromy a keříky, asi 30m od kluků kteří byli na druhé straně silnice. Ukázkové to sice nebylo, ale vyloženě „klofanec“ také ne – takže úspěšné!
foto: Luděk před startem
foto: Petr na startu
Přibližně tou dobou za pomoci dvou náhodných turistů konečně odstartoval i Luděk a také si, až na nevydržitelnou zimu, chvilku příjemně posvahoval. Mezitím jsem si ještě jednou vyšlápl kopec pro ony věci co jsem nahoře nechal, a opět, nebýt již zmíněných sáněk, bych se musel i dolů trmácet po svých. Tím skončil úspěšný (bohužel jen pro nás rogalisty) letový den a krásně jsme tak přivítali nadcházející novou sezónu…
Před deseti dny se objevilo na Vimeu video od Roberta Schwarzenbachera z volného létání nad ostrovem. Nutno říct že přibyl další krásný kousek z našeho leteckého sportu.
