U Emila "doma" - Michal Schwarz

"Velcí chlapi musejí dělat velká rozhodnutí." Tak nějak by se dal nazvat včerejší den. V úvahu přicházely dvě možnosti - jet na ranou s Martinem zalítnout Laminára, nebo s Luďkem na Černý Vrch, oblíbené působiště (v ČR) Emila Dvorožňáka. První možnost byla poslední šance než Martin odjede, ale u druhé možnosti byla šance na lepší zalétání si, a navíc jsem potřeboval od Emila přebalit záložák, dřív než odjede do Itálie. Musel jsem se tedy rozhodnout zda "naštvat" Martina nebo Boha Termosku, jak s oblibou říká Luděk. Martine promiň, ale Bůh Termoska je prostě Bůh Termoska! První plán byl tedy odsunut na neurčito a jelo se lítat!

foto: pohled na start

Počasí se z ideálního bohužel změnilo na blatouchové. S mírnými obavami jsme dorazili na start a postavili křídla. Emilovi se do toho z počátku ani moc nechtělo a křídlo prozatím ani nesundaval. Po základním seznámení s terénem jsem šel na řadu jako první. Vítr šel přímo na kopec a Bůh Termoska, který to počasí zas trochu vylepšil, Luděk i Emil mi dali najevo, že je na čase letět. Pomohli mi na rampu (mimochodem šlo o můj první start z rampy :-) ), a pak už to šlo ráz na ráz. Rozeběhnout, nějak se nasoukat do buliše a zatočit k hraně kopce...

foto: cca 1200m výšky nad přistávačkou

Vše se naštěstí podařilo a já se začal rozkoukávat - kde že je vlastně ta přistávačka, zda tam doletim, co že mi to vlastně vário napovídá, jestli to někde "nosí" atd. A opravdu! Pomaloučku se mi dařilo stoupat až jsem se dostal nad kopec. Tahle první fáze byla asi nejtěžší, pak už to šlo snadněji. To už jsem pochopil že na přistávačku hned nepoletím a zapnul jsem se v postroji. Následovala první 360-tka, druhá, třetí... Vário mi přikyvovalo, že můžu klidně točit, a tak jsem točil :-)

foto: Luděk se přibližuje na přistání

O chvilku později jsem si mohl vychutnat start v podání Luďka z ptačí perspektivy, a dále sledovat, jak se "škrábe" za mnou :-D. Místama to ve vzduchu se mnou trošku tančilo, ale nastoupal jsem až do 960m nad strat, rsp. 1260m nad přistávačku, rsp +- 1650mnm. To už jsem byl ale docela vzadu za kopcem a rozhodl se vrátit s tím, že předtim pro vás udělám pár snímečků. Stihl jsem udělat jen tři, pak došlo na ono pravidlo že "kde je stoupák, je i klesák" a vário začlo řvát jak o život. Místama jsem šel i 5,5m/s dolu a né a né z toho vyletět. Je to podobnej pocit, jako když sedá jumbo a pracně nastoupaná výška byla "tatam". Začal boj o návrat nad kopec. Zkrátka jsem zaváhal a ne/prostupnost Magica mi to dala nejevo v celé své kráse. Na kopec se mi vrátit nepodařilo, vyšlo mi to akorát s drobným zracováním na přistávačku. I tak z toho bylo krásných 33 minut a překonání mého dosavadního výškového rekordu :-).

foto: Emil přistává

Luděk se ještě pěkných pár minut "vozil", ale pak šel taky na přistání. O chvíli později odstartoval i Emil. K tomu nemám moc co říct, snad jen že opradu UMÍ! Následoval výjezd pro auto, sbalení rogal, a po Emilově přistání se jelo ještě přebalit záložák a domů. Dorazil jsem ztrhanej jak pes krátce před půlnocí, Laminára zalítlého nemam, ale jestli bych měl litovat nevím, neboť to polétání za to stálo!!!

Luděk se dal na paraglide aneb konec rogalistů v čechách :-(

Odpolední Raná

V neděli jsem vyrazil za Martinem na Ranou vyzkoušet nový postroj. Bohužel se to trochu zadekovalo a tak první let byl docela rychlá záležitost-než se člověk pořádně rozkoukal, stál dole na poli:-). Protože to bylo fakt krátké, rozhodl jsem se vyškrábat nahoru podruhé. Byl už podvečer, nahoře skoro nefoukalo a tak jsem se po startu vydal nad nahřátou vesnici. Vário začalo pípat a docela dlouho se tam dalo povozit-zkušenější by z toho určitě dostali víc:-). Pro inspiraci jsem sestříhal krátké video, natočené pomocí modelářské kamerky:

Letu zdar, Zbyněk

Den, kdy bylo takřka vše perfektní-Standa Kozderka

Je středa a já zjišťuji, že i dnes se nic nezměnilo na příznivé předpovědi pro čtvrtek. Poptávám se, kdo by šel lítat, ale nikdo nemůže. Hmm... Tak to abych vyrazil sám. Nechce se mi, protože jsem nebyl létat už déle než půl roku a tak by se nějaký parťák hodil. Jenže smůla, všichni známí něco mají. Co nadělám - třeba na tom budou stejně i padáčkáři a já budu mít oblohu jen pro sebe. Ve čtvrtek dorážím na Ranou pěkně na pohodu kolem poledne. Na parkovišti už je pár aut, ale jen dva padáky ve vzduchu. Objevuje se jeden padáčkář a smutně prohlašuje, že "...dneska je to tak pro vás...". Bezva, usmívám se. Už si ani nepamatuji, jaké to je létat, takže čím méně lidí bude ve vzduchu, tím méně méně jich bude překážet mně a já jim. Vyvleču věci do sedla, kde smutně postává pár padáčkářů co čekají, zda to nezeslábne. Většinou marně a tak se postupně přesunují pod sedlo. Po chvíli dorazí dva další (a podstatně zkušenější) borci s bezstožárky. Postaví odstartují a zmizí pryč. Tak dobrá, sedlo mám pro sebe, vítr tak akorát, tak jdu na to...



PS: Kdo ve čtvrtek 24.3.2011 nešel létat, udělal velkou chybu, protože to byl perfektní den.

Standa blatouchář - předseda Pražského svahovacího kroužku

Odvíjení rogal v Hradčanech - Michal Schwarz

V sobotu večer mi psal Luděk, že v neděli vyrazíme do Hradčan, domácího prostředí "konkurenčního" odvijákového kroužku Jirky Nádvory. Časově se mi to moc nehodilo a zkomplikovalo mi to plány, ale byl jsem ujišťován, jak bude super počasí, jak už se "pod dráhou topí" apod.

foto: zátiší s rogaly

Plány jsem tedy překopal, budík nařídil na šestou ráno (v neděli na 6:00!!! přičemž spát jsem šel v jednu... pozn.red. pro pražskej svahovací kroužek :-D), honem nachystal a nabil věci - foťák a vário, a v sedm vyrazil směr Rakovník. Tam jsme já, Lukáš, Petr a Luděk naskákali jak ukrajinci do jeho červené dodávky a vyrazili směr Hradčany. To super počasí ale s náma asi nejelo, neboť v Hradčanech bylo místy zataženo a zima!

foto: Dan startuje

"Domácí" dorazili chvilku po nás. Nevím jak to dělají, ale snad každý z nich v tom vzduchu nějakou tu bublinku našel, já našel leda klesáky. Vůbec celá naše parta na tom nebyla o moc líp, ale můžem to alespoň svést na neznalost tamního terénu :-). Přesto jsme si všichni příjemně polétali, stále jde spíše o zkoušení nové techniky než o "hon" za nejlepšími výsledky. I tak jsem si připsal něco málo přes půlhodinku ve vzduchu. Já osobně stále, troufám si tvrdit že úspěšně, pracuji na přistáních než na točení termiky a v nejbližších dnech se chystám na přechod na Laminára.

foto: start v podání Luďka

Při posledním blatouchu pozdě odpoledne jsem i stihl vyndat foťák a udělat pár snímečků...




Závěrem mohu ještě podotknout, že "konkurenci" se daří velmi dobře, s létáním nás zatím strkají do kapsy a máme/mám ještě hodně co dohánět, ale na naší obranu mohu říci že Luboš, který přijel sólo autem, předvedl několik ukázkových přistání a dokázal že umí,

foto: Lubošovo přistání

Luděk je zase Bůh špagátu a Lukáš se hodně rychle spřáteluje se svým novým Laminárem. Zkrátka nejezdit s touhle partou lítat by byla velká chyba, a ikdyž předpověď Luďkovi úplně nevyšla, myslím že "zabitého" dne litovat rozhodně nemusím...

Sobotní Raná z paluby modelu

Pěkné počasí vylákalo tuto sobotu jak rogalisty tak paraglidisty na Ranou u Loun. Vigo se svým modelem "kombat" a FPV systémem zachytil sobotní atmosféru na kopci.

video:

Přechod na bezstožárové rogalo - Lukáš Hegr

Jelikož jsem novopečeným majitelem bezstožárkového křídla značky Icaro 2000 Laminar 14 MR700, pokusím se zde předat svoje první dojmy z letu.

foto: rogalo u původního majitele v Rakousku

Nejprve musím říc že první let nebyl původně plánovaný a bezstožára jsem vzal spíše kvůli pochlubení se z novým obalem. Místo a hvězdnou setavu již popsal Michal ve svém článku tak se tím nebudu zdržovat. Po příjezdu jsem se vrhl do stavby svého starého křídla MOYES XS. Po vsunutí pár vzpír, se mi nezdál směr kýlu, který šel nezdravě k jedné straně a po konzultaci s ostatními piloty jsem došel k závěru, že by se na křídle letět asi nemělo. Sbalil jsem křídlo a smířil jsem se s tím že dnes budu pouze vlekařem.

Bylo krásné počasí a mě přišlo velice líto si po dlouhé době opět nezalítat a tak jsem se rozhodl po konzultaci s kolegy vyzkoušet nové křídlo, které jsem ještě sám osobně neletěl.

Déle jsem neváhal a křídlo sundal ze střechy a začal jsem urychleně skládat. Stále jsem si nebyl jistý zda-li poletím a nebo provětrám pouze plachtu. Až teprve po postavení se mi začalo honit hlavou co to vlastně dělám. Křídlo po koupě letělo pouze jednou, a to ve zkušených rukou mého instruktora Martina.

video: zálet rogala na Rané

Kamarádi, ale nezklamali a začali připravovat škodolibě fotoaparáty k dokumentaci. Podpora k letu byla tedy silná a argumenty proč letět byli taky silné, "letí to letí, letí to rovně, technická je, pojistka taky, tak co.“ Udělám poslední kontrolu kluzáku, úvazku, přidělám vario a GPS.

Jen co se Luboš se svým Combatem ladně odlepil od dolči, hrnu se hned na řadu . Hned jak přijel odviják, kluci mě připnuli k lanu a já jsem ulehl. Po krátké domluvě s Luďkem o průběhu vleku se auto svižně rozjelo. Po 10m se křídlo lehce vzneslo a bez jakékoliv korekce směru poslušně následuje auto. Přichází signál od Luďka k přepnutí , přitahuji hrazdu, lano se na krátkou chvíli povolí a já se přepnu na dolní vypínač. Lehce povolím hrazdu a křídlo začne strmně stoupat a stále drží perfektně směr. Rozdíl se starým křídlem je nesrovnatelný. Rychlost mu nedělá problém, mohu klidně přitáhnout hrazdu a následovat auto aniž bych stoupal. Během vleku několikrát zkouším zrychlit nebo zpomalit, ale všechny režimy letu jsou plynulé a naprosto nezáludné. Pouze cítím vyšší sílu v tahu hrazdy, která mě táhne, ale to už auto zpomaluje a já se vypínám.

video: start na odvijáku

Hned se otáčím a směřuji k přistávací ploše protože mám jenom 220 m výšky. Nad přistávačkou mám asi 100m , udělám širokou plochou zatáčku a asi v 70m se rovnám do směru přistání. Stavím se v postroji a jsem poměrně nervózní z výšší síly v hrazdě. Poprvé se pokusím uchopit rukou trapézku, ale jednou rukou hrazdu neudržím a ta mi utíká – rychlost výrazně klesá. Znovu chytám hrazdu a přitahuji. Dělám druhý pokus a chytám trapézku, tentokrát úspěšně přehmátnu i druhou rukou. Síla potřebná k přitažení je značná ale křídlo poslušně klouže až do metrové výšky kdy letí ještě asi 15 metrů a né a né upadnout pak už ze zvyku silně odtlačuji. Udeřím kýlem o zem ale ustojím to, křídlo je v pohodě a já taky.

Zde je pro mě taky velký rozdíl od starého křídla v síle potřebné k odtržení proudnic. Laminár neklade podle mě téměř žádný odpor při odtlačení, což je možná způsobeno i tím, že mám úvazek posunutý o jednu díru do zadu a napnuto na 1/3. Hned po přistání posouvám úvazek o jeden otvor dopředu na výrobcem označenou ideální polohu a hned se hrnu znovu na dolinu.

Opět startuji a jako při prvním letu rogalo pozvolna stoupá, síla v hrazdě je o poznání menší ale možná by to ještě sneslo posunout o jednu pozici dopředu. Jsem přímo nadšený jak se křídlo lehce nese vzduchem a to i když rychlostní sonda ukazuje 70km/h a i při této rychlosti se dá stále přitáhnou hrazdu více bez toho aby křídlo někam utíkalo, nebo se začlo houpat ze strany na stranu jak jsem zvyklí ze stožárkového křídla. Po vypnutí asi ve 300 metrech zkouším 360tku nejdříve jednu pomalou kolem 35 km/h a hned druhou trochu svižnejší ale téměř nepoznávám rozdíl co se týče sil v hrazdě nebo velikosti opadání. Laminár nemá snahu sklouzávat a utahovat zatáčku ani z ní vyklouzávat prostě jen drží mnou zvolenou stopu bez toho abych musel nějak zasahovat.

Výšky mám dost a tak přitahuji hrazdu co mi ruce dovolí a zrychluji. Rychlost se ustálí na 86km/h, chvíli si užívám rychlost, ale to už jsem nad přistávačkou a musím točit na přistání. Tentokrá přehmatávám z hrazdy pomaleji a při menší rychlosti. Síla, kterou musím přitahovat hrazdu je daleko menší ale stále nějak výrazně zrychlit při přistání mi nejde. Připadám si jako na atlasu rychlost téměř žádná ale křídlo je stále stabilní, tentokrát odtlačuji o něco menší silou a pohodlně dosedám. Sice jsem opět přelétl přistávačku o 50 metrů, ale to vychytám časem rozpočty mi nikdy nešli. Určitě se musím naučit přistávat s brzdícím padáčkem. Další tři starty probíhají ve stejném pohodovém duchu alespoň z mého pohledu.

Když bych to měl shrnout mé postřehy z přechodu na bezstožár, byly to určitě klidnější starty za odvijákem 100%, plynulejší a pohodlnější ovládání jak při nízkých tak při vyšších rychlostech. Přistání mi přijde daleko citlivější ale i tak stabilní, nezáludné a pokud dojde k nějakému vybočení je to pouze vinou mého řízení ale kolečka na hrazdě to umí zachránit. Celou dobu jsem létal na 1/3 napnutém příčníku, v bezvětří a naprosto klidném počasí nad terénem, který velice dobře znám. Pokud se někdo obává přechodu na beztožárka, moje zkušenost říká že se není čeho bát. Základem je dobře zalítnuté křídlo, pečlivá příprava a konzultace s pilotem, který má zkušenost s daným typem a nejlépe s pilotem který letěl na daném křídle. To jestli už provedete první let z kopce nebo jiným způsobem už je podle mě jedno, volil bych to podle toho v čem jste si jistěší.

Jeviněves opět nezklamala

Ve čtvrtek jsem se pohyboval v okolí Mělníka a tak jsem s sebou pro jistotu vzal i rogalo, když by to náhodou vyšlo na posvahování na Jeviněvsi. Při příjezdu na kopec už bylo z dálky vidět několik padáků ve vzduchu. Vítr tou dobou sílil přes hranici 10 metrů, takže postupně všichni přistáli (lehce pozpátku) na poli. Postavil jsem Zephira a šup do vzduchu!




Chodilo to asi do 100 metrů nad start, prostě pohoda...Po přistání byl o Zephira docela zájem, tak třeba někdo z PG pilotů v budoucnu rozšíří naše řady.






Letu zdar, Zbyněk