"Velcí chlapi musejí dělat velká rozhodnutí." Tak nějak by se dal nazvat včerejší den. V úvahu přicházely dvě možnosti - jet na ranou s Martinem zalítnout Laminára, nebo s Luďkem na Černý Vrch, oblíbené působiště (v ČR) Emila Dvorožňáka. První možnost byla poslední šance než Martin odjede, ale u druhé možnosti byla šance na lepší zalétání si, a navíc jsem potřeboval od Emila přebalit záložák, dřív než odjede do Itálie. Musel jsem se tedy rozhodnout zda "naštvat" Martina nebo Boha Termosku, jak s oblibou říká Luděk. Martine promiň, ale Bůh Termoska je prostě Bůh Termoska! První plán byl tedy odsunut na neurčito a jelo se lítat!
Počasí se z ideálního bohužel změnilo na blatouchové. S mírnými obavami jsme dorazili na start a postavili křídla. Emilovi se do toho z počátku ani moc nechtělo a křídlo prozatím ani nesundaval. Po základním seznámení s terénem jsem šel na řadu jako první. Vítr šel přímo na kopec a Bůh Termoska, který to počasí zas trochu vylepšil, Luděk i Emil mi dali najevo, že je na čase letět. Pomohli mi na rampu (mimochodem šlo o můj první start z rampy :-) ), a pak už to šlo ráz na ráz. Rozeběhnout, nějak se nasoukat do buliše a zatočit k hraně kopce...
Vše se naštěstí podařilo a já se začal rozkoukávat - kde že je vlastně ta přistávačka, zda tam doletim, co že mi to vlastně vário napovídá, jestli to někde "nosí" atd. A opravdu! Pomaloučku se mi dařilo stoupat až jsem se dostal nad kopec. Tahle první fáze byla asi nejtěžší, pak už to šlo snadněji. To už jsem pochopil že na přistávačku hned nepoletím a zapnul jsem se v postroji. Následovala první 360-tka, druhá, třetí... Vário mi přikyvovalo, že můžu klidně točit, a tak jsem točil :-)
O chvilku později jsem si mohl vychutnat start v podání Luďka z ptačí perspektivy, a dále sledovat, jak se "škrábe" za mnou :-D. Místama to ve vzduchu se mnou trošku tančilo, ale nastoupal jsem až do 960m nad strat, rsp. 1260m nad přistávačku, rsp +- 1650mnm. To už jsem byl ale docela vzadu za kopcem a rozhodl se vrátit s tím, že předtim pro vás udělám pár snímečků. Stihl jsem udělat jen tři, pak došlo na ono pravidlo že "kde je stoupák, je i klesák" a vário začlo řvát jak o život. Místama jsem šel i 5,5m/s dolu a né a né z toho vyletět. Je to podobnej pocit, jako když sedá jumbo a pracně nastoupaná výška byla "tatam". Začal boj o návrat nad kopec. Zkrátka jsem zaváhal a ne/prostupnost Magica mi to dala nejevo v celé své kráse. Na kopec se mi vrátit nepodařilo, vyšlo mi to akorát s drobným zracováním na přistávačku. I tak z toho bylo krásných 33 minut a překonání mého dosavadního výškového rekordu :-).
Luděk se ještě pěkných pár minut "vozil", ale pak šel taky na přistání. O chvíli později odstartoval i Emil. K tomu nemám moc co říct, snad jen že opradu UMÍ! Následoval výjezd pro auto, sbalení rogal, a po Emilově přistání se jelo ještě přebalit záložák a domů. Dorazil jsem ztrhanej jak pes krátce před půlnocí, Laminára zalítlého nemam, ale jestli bych měl litovat nevím, neboť to polétání za to stálo!!!
foto: pohled na start
Počasí se z ideálního bohužel změnilo na blatouchové. S mírnými obavami jsme dorazili na start a postavili křídla. Emilovi se do toho z počátku ani moc nechtělo a křídlo prozatím ani nesundaval. Po základním seznámení s terénem jsem šel na řadu jako první. Vítr šel přímo na kopec a Bůh Termoska, který to počasí zas trochu vylepšil, Luděk i Emil mi dali najevo, že je na čase letět. Pomohli mi na rampu (mimochodem šlo o můj první start z rampy :-) ), a pak už to šlo ráz na ráz. Rozeběhnout, nějak se nasoukat do buliše a zatočit k hraně kopce...
foto: cca 1200m výšky nad přistávačkou
Vše se naštěstí podařilo a já se začal rozkoukávat - kde že je vlastně ta přistávačka, zda tam doletim, co že mi to vlastně vário napovídá, jestli to někde "nosí" atd. A opravdu! Pomaloučku se mi dařilo stoupat až jsem se dostal nad kopec. Tahle první fáze byla asi nejtěžší, pak už to šlo snadněji. To už jsem pochopil že na přistávačku hned nepoletím a zapnul jsem se v postroji. Následovala první 360-tka, druhá, třetí... Vário mi přikyvovalo, že můžu klidně točit, a tak jsem točil :-)
foto: Luděk se přibližuje na přistání
O chvilku později jsem si mohl vychutnat start v podání Luďka z ptačí perspektivy, a dále sledovat, jak se "škrábe" za mnou :-D. Místama to ve vzduchu se mnou trošku tančilo, ale nastoupal jsem až do 960m nad strat, rsp. 1260m nad přistávačku, rsp +- 1650mnm. To už jsem byl ale docela vzadu za kopcem a rozhodl se vrátit s tím, že předtim pro vás udělám pár snímečků. Stihl jsem udělat jen tři, pak došlo na ono pravidlo že "kde je stoupák, je i klesák" a vário začlo řvát jak o život. Místama jsem šel i 5,5m/s dolu a né a né z toho vyletět. Je to podobnej pocit, jako když sedá jumbo a pracně nastoupaná výška byla "tatam". Začal boj o návrat nad kopec. Zkrátka jsem zaváhal a ne/prostupnost Magica mi to dala nejevo v celé své kráse. Na kopec se mi vrátit nepodařilo, vyšlo mi to akorát s drobným zracováním na přistávačku. I tak z toho bylo krásných 33 minut a překonání mého dosavadního výškového rekordu :-).
foto: Emil přistává
Luděk se ještě pěkných pár minut "vozil", ale pak šel taky na přistání. O chvíli později odstartoval i Emil. K tomu nemám moc co říct, snad jen že opradu UMÍ! Následoval výjezd pro auto, sbalení rogal, a po Emilově přistání se jelo ještě přebalit záložák a domů. Dorazil jsem ztrhanej jak pes krátce před půlnocí, Laminára zalítlého nemam, ale jestli bych měl litovat nevím, neboť to polétání za to stálo!!!
Luděk se dal na paraglide aneb konec rogalistů v čechách :-(
Žádné komentáře:
Okomentovat