rogalo info: července 2011

Už od května, kdy jsem dal bráchovi k narozkám poukaz na tandemový let, jsem se těšil, že pojedu do Krkonoš na Černou horu a konečně si zalétám na „pořádném“ kopci. Domluvili jsme se ještě s kamarádkou Kájinou, která taky toužila letět na tandemu a asi o dva měsíce čerstvějším taktéž začínajícím pilotem Standou, že pojedou s námi. Netrpělivě jsem čekal až budeme mít všichni volno a bude vhodné počasí. Už déle než měsíc jsem nelítal od jistého incidentu v kterém jsem hrál roli já, můj Quasar a jistý jasan vedle startovačky. Jasan skončil s napomenutím (příště si pro něj dojdu s motorovkou) a mé éro se zlomenou trapézou a především natrženou plachtou, na kterou jsem byl domluvený s mým „bývalým“ instruktorem Martinem, že mi ji v Krkonoších zašije. Minulý pátek jsem se konečně dočkal a odpoledne jsme vyrazili v čtyřčlenné sestavě na sever do Krkonoš. Po třech nočních hodinách šití plachty u Martina doma jsem trávil sobotní dopoledne nandáváním plachty zpět na kostru rogala. Po příjezdu na start opravuji několik chyb při stavění éra a hořečnatě se připravuji na let. Piloťák mám zhruba čtyři měsíce a ještě se mi nepodařilo vystoupat až k mrakům. Nedělám si velké ambice, ale vím, že dnes bude pro mě takřka ideální počasí. Mé snažení přerušila srážka rogala s paraglidem před startovištěm. Jelikož byl přivolán vrtulník na startu se tvoří dlouhá fronta nedočkavců, zatímco pomáháme odklízet trosky rogala kolegy. Okolo čtvrté hodiny nesměle startuji.

foto Pavel Kostřánek: před startem

Krátce po vzletu zapínám vário, které mi hlásí na několika místech svahu slabé stoupání které se se střídavým úspěchem pokouším točit. Při manévrování mezi padáčkáři jsem po dnešní nehodě trochu nervózní a z křečovitého držení hrazdy mě brzo začínají bolet ruce. Naštěstí nacházím asi 2m stoupák, bez jediného padáku a dostávám se nad hřeben. S přibývající výškou je stoupák stále širší a nad vrcholem se zařazuji ke čtyřem padákům kroužícími na velké poloměru. Nemám odhad na vzdálenost od základny a tak se pomalu přesouvám pod okraj kumulu. Přestávám točit až když je vzduch citelně chladnější a vlhký. Skoro nikdo kolem mě není, polevuji v koncentraci a užívám si krásný výhled kolem mě. Za Černou horou vidím poprvé Sněžku a překvapuje mě jak připadá z výšky malá. Za ní se začínají pomalu rozkládat rozlehlé nížiny Polska.

foto Pavel Kostřánek: pohled na Sněžku

Krkonoše mám jak na dlani a zdá se mi, že vidím i celé Orlické hory. Z prohlížení krajiny mě přerušuje vário, neboť stále stoupám. Na chvílí mě láká vidina přeletu, napínám příčník a svištím si to k pěknému kumulu asi 5km jihovýchodním směrem. Při uvážení mých zkušeností mi je jasné, že pokud při přeskoku ztratím moc výšky, těžko se znovu zachytím. Letím proto opatrně a dobírám cestou necelých 200 metrů pod menším mrakem. Po příletu začínám točit a s přibývající výškou se opět raději klidím k okraji mraku. Vario ječí jak smyslu zbavené. Přestávám kroužit a pouze si udržuji směr od středu kumulu a nabírám na rychlosti.

foto Pavel Kostřánek: Černý důl

Ze shora se mi začíná mlžit výhled a dochází mi, že jsem krapet neodhadl vzdálenost. Držím éro na maximální rychlosti a vário si stále píská tu svou okolo 4-5m/s. Na mé úrovni je už všude šedo a nezakrytý výhled mám jen pod sebe. Mlžný opar přede mnou konečně začíná prosvítat a po pár sekundách konečně vylétám ze základny mraku. Vzápětí zůstávám strnulý úžasem. Základny většiny okolních kumulů jsou o něco níž a já letím mezi mraky. Letím sám uprostřed těch bílých bachratých obrů a je mi nádherně. Nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Vzpomínám na ty vyčerpávající dny tahání rogala na kopec a na úžasné pocity při prvních letech ve výšce pár metrů…Jak přízemní je lidská fantazie, dokud nevidí tu krásu, kterou mám teď před očima. Můžete koukat donekonečna na fotky, videa, ale nic vám nenahradí ten pocit to zažít…Postupně procitám z euforie a uvědomuji si jak mi křehnou ruce. Nečekal jsem, že budu v takové výšce a rukavice jsem si nenandával, ale naštěstí aspoň nechal v kapse postroje. Při vyndávání mě napadá jak bych je asi tak dole hledal. Prostoru mezi mnou a cílenou přistávačkou u kempu vzdálenou asi 7 km od Černé hory nejsou žádné kumuly a já dolů ještě rozhodně nechci. Obracím se proto zpět k vrcholu a zachycuji rozbité stoupání nad vesnicí obklopenou lesy a velmi zvolna nabírám výšku. Blýzko mě o něco výš vidím točit paraglide a mířím k němu. Stoupání není o moc lepší a snažím se najít silnější jádro. Po chvíli si všímám dvou větroňů. Jeden krouží nedaleko mě, tak se pod něj připojuji do stoupáku. Snažím se ho mít stále na očích, což se mi daří jen chvíli a pak ho asi na 2 minuty ztrácím z dohledu. Jaké milé překvapení, když ho pak vídím kroužit pod sebou. Koukám mu do kabiny asi z 50 m a bohužel mě pro změnu dohání on.

foto Pavel Kostřánek: kumuly jsou pěkné

Opouštím stoupání, napínám příčník a letím až pod vzdálený kumul blízko přistávačky, kde se mi nedaří zachytit. Zkouším štěstí asi 500 m nad vesnicí Čistá, kde je jen rozbité stoupání, které mi sotva stačí na udržení výšky. Posouvám se nad okraj přistávací louky, kde se zvedám ve slabém dvoumetrovém stoupání asi o 200 m a letím nad vyhlídnuté nasvícené strniště. Po čtvrt hodině snažení se zachycuji v sílícím stoupání a naposled točím pod základnu. Z dálky vidím jak ke mně míří Martin s Kájoou na tandemu a nalítává přímo pod mrak. Během pár otoček mě dostoupávají, mávají a mizí zpět směr Černá hora. Po nabrání výšky letím na ještě vzdálenější strniště bez valného úspěch a vracím se k přistávačce u kempu. Cestou zpět už nenacházím ani metřík a třistašedesátkami vytrácím přebytečnou výšku. Po dvě a čtvrt hodině přistávám, balím éro a už se těším až se všichni sejdeme u piva.

Jirka Zwiefelhofer

foto Ivča: Standa přistává na horní louce