S rogalem směr jih - Robert Jaglář

Už dlouho dopředu je naplánováno koncem září vyrazit někam za
létáním na jih a ještě den před odjezdem není známo kdo s kým a kam.
Po všech těch telefonátech a smskách nakonec zůstáváme s Vlastíkem
sami a v osm večer vyrážíme z malebné jihomoravské vesničky směr
jih. A protože sebou máme krásnou svozařku a manželku v jedné osobě,
výběr místa nás nelimituje lanovkou jako v případě kluků z čech, kteří
zamířili do velmi atraktivního místa v severní Itálii Canazei.
Kam vlastně jedeme se rozhodujeme až během jízdy uprostřed noci na
rakouské dálnici A2 a volba padla na Slovinsko a místní letový terén
Kobala. Že to nebyla správná volba jsme začali tušit ráno v kempu v
Tolminu, kde jsme byli zcela sami a na oficiálním přistání pod
Kobalou měli pro nevhodné podmínky zavřeno. I přes nepříliš vhodnou
severovýchodní situaci vyrážíme o pár kilometrů jižněji na další z
letových terénů Lijak a zde si plně ,, vychutnáváme ,, rotorovou
termiku. Po přistání bylo jasné, že tady nezůstaneme a po večeři a
setkání s místním borcem Matjazem Klemenčičem vyrážíme směr Bassano.

Následující ráno 30.tého se probouzíme do jasného dne s lehkým
kouřmem a už se nemůžeme dočkat startu. Ještě dořešíme zásobu vody
pečiva a další a hurá na kopec. Zde jsou už někteří piloti
připraveni a čekají na vhodný okamžik ke startu. S Vlastíkem
startujem kolem půl druhé přímo do stoupáku. Zatímco já se pomalu
zvedám na pravém žebírku Vlastík se zvedá vlevo a leze mu to o
poznání líp.

Po chvílí hlásí přeskok dál po hřebeni. Poté co dotočím se snažím
Vlastíka dohnat. Nedaří se mi však dostoupat vyšší patro a pár
kilometrů doslova vymetám jedno žebírko za druhým a tak se vracím
zpět, nastoupám co to dá a pak už to jde. Když najednou .....škub a
než si dám všecko dohromady zase škub. Trhá se mi závěs na ramena.
Vlastu vidím asi 3 km před sebou, pak až na přistání. Pro jistotu se
vracím zpět a ještě hodinu a půl poletuji v okolí startu a snažím se
vydržet co mi ruce dovolí.

1.10.2011 je vzduch čistší zase o trochu víc a SV vítr poněkud
slábne, zvedají se dostupy a místy se objeví i nějaký ten kumulek.
Ty jsou ale na vzdálenějších severních štítech.
Startujeme přibližně ve stejnou dobu jako včera s tím, že poletíme
spolu a případné změny budeme řešit přes rádio. Letíme
poměrně snadno, ale díky mně velmi pomalu,( kdy mě doslova v jednom
stoupáku zadusí všudypřítomní padačkáři ), na východní část
bassanovského hřebene, kde zaletím na výrazné žebro a dotočím dnešní
maximum potom zpět přes start a dál na západní část hřebene. Tady
se oba boříme do úrovně četných nepříliš vysokých kopečků a bez
možností přistání. Rozhodnu se proto vylítnout více dopředu a dočkám
se krásného třímetru až do nějakých 1650m což bylo tento den skoro
maximum. Výborně lítající Vlastík poslal svého combata po hřebeni
dál, hodně vyklesal, ale zabojoval a nad startem jsme byli zase v
jednom stoupáku. Na závěr jsme zamířili do rovin udělali spoustu
fotek a sedli na oficiální přistávačce. Balení jsme si užívali se
západem sluníčka a těšili se z krásného dne.

Následující noc jsme strávili na startu, kde lze trochu skromně i
přenocovat. Vládla noc. Krásně zářící lampy Bassana a jeho širokého
okolí nádherně vykreslovali atmosféru a ducha celého našeho výletu.
Když najednou začali z místní hospůdky postupně vycházet lidi, kteří
s napětím sledovali stavbu 12-timetrového combata. Napětí vrcholilo
v okamžiku, kdy éro stálo na rampě a čekalo na svého pána. Jaké však
bylo zklamání některých přihližejících, že se majitel rozhodl svého
ptáka pouze nafotit. Napětí opadlo a vše se vrátilo do poklidné
noci.

Následující druhý říjnový den jsme měli náskok a od jedenácté hodiny
byli připraveni odstartovat pokud možno dřív. Vždyť nás čeká dlouhá
cesta domů.
Brzy startující piloti nás však nepřesvědčili a start jsme se
rozhodli odložit. Nakonec jsme do toho skočili až kolem 14. hodiny
zato přímo do stoupáčku. První část jsme letěli jako včera. U Pijavy
má Vlastík lepší pozici a zkouší přeskok přes široké údolí na další
část hřebene. Snažím se dobrat větší výšku a stále sleduji Vlastu
jak mu to ani neťukne. Rozhoduji se pro návrat letem přes
Mt.Grappu, kde si na jeho vrcholu fotím nádherný památník, a dále na
západ.

Jenže to by nebyl Vlastík, který se s přehledem vrátil a nad
Pove del Grappou spolu přeskakujeme na další hřeben. Cesty se nám
definitivně rozdělí o pár kilometrů dál, kdy se mi nepodaří zachytit
a přestože jsem jen o pár metrů níže, sleduji jak se mi Vlasta
vzdaluje. Do rádia hlásím návrat zpět a v místech kde není kam
sednout nemám výšky na rozdávání. Záchraňují mě dva padačkáři, které
vidím před sebou se zvedat. Neváhám a mířím přímo k nim.

Společně pak vytočíme 1600m a na přistání to už není daleko. Sedám krátce po
šesté. Vlastik otočil vrchol hřebene 1km západně od Tortiny a ještě
se stačil vrátit zpět.

Tak a je hotovo. Teď nás čeká dlouhá cesta zpět do vlasti. Nic
naplat. Všecko jednou končí. Tak jako tento nadmíru vydařený výlet.
Na závěr bych chtěl poděkovat mé ženě za podporu a trpělivost,
kterou nám po celou dobu věnovala a Vlastíkovi za skvělého sparinga
a pohodu, kterou nosí všude sebou.